Pepíku, Pepíku, copak dělá babka??

Sedí doma na peci a strouhá si jabka.

Kropenatá slepičko,

snes nám zlaté vajíčko.

Zlaté vejce, co já s ním?

Já o zlato nestojím.

Jak by se mi ze zlata

líhla potom kuřata?

Bude zima ,bude mráz,

kam se, ptáčku, kam schováš?

Schovám já se do bezu,

až přestane, vylezu.

Řežu dříví na polínka,

vaří kaši Kateřinka.

Řežu dříví z ořechu,

narovnám je pod střechu.

Dáme čistou plínečku,

ulevíme zadečku.

On si bude sedět v suchu

a my můžem dělat: "juchú".

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela.
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Je to říkanka pro batolátka s ukazováním a využitím ručiček i předloktí. Je trochu morbidní, ale dětem se vždycky moc líbila – už několika generacím v naší rodině.

A já brouček sekal souček, usek jsem si paleček.

Šel jsem k panu doktorovi, aby mně dal páseček.

A pan doktor povídal: " Cos to broučku udělal! "

A já brouček sekal souček, ceeeeeeelý jsem se posekal.