Hodně z vás již ví, že mé děti mají hendikep. Naučili jsme se o tom mluvit a v posledních dvou článcích o inkluzi odkazuji na školu v Byškovicích, kterou navštěvují. Protože spolupracujeme již léta se sdružením Andělé bez křídel, které pomáhá hendikepovaným dětem a jejich rodinám, přišla z cela logicky otázka i na mé děti. Ne,my nic nepotřebujeme a zatím si zvládáme vše pokrýt sami. Je zde, ale škola (a víme, že není jediná), kde se nedostává financí a přes veškerou snahu učitelů, asistentů i vedení se tato situace nejspíše hned tak nezmění. Požádala jsem tedy Andílky o pomoc s organizací materiální sbírky právě pro ZŠP v Byškovicích. Nebudu se rozepisovat více. Vše si přečtete v textu, který jsem adresovala Andílkům a všem lidem, kteří mají srdce na správném místě a mají zájem pomáhat, tam kde je to třeba.

Nedávno jsme vás seznámili s občanským sdružením Andělé bez křídel, kde jsme vám ukázali, co vše jsou maminky zdravých dětí schopné udělat pro ty maminky a děti, které to štěstí nemají a mají dítě s hendikepem. Když se mě Klára Hozáková opatrně ptala, jestli bych jim napsala následující článek, tak jsem s radostí kývla. Samozřejmě bych raději tyto články nepsala vůbec, to by znamenalo, že nejsou třeba a děti jsou zdravé. Není v mých silách pomoci všem, ale mohu pomoci alespoň těm, o kterých vím, že pomoc potřebují, stejně jako vy.

Dotek světla je charitativní projekt. Projekt, který funguje pod záštitou o.s. Zrnka. Charitativní projekt, který je zaměřený na rodiny předčasně narozených dětí a rodiny dětí  hendikepovaných.

Náš syn Jiří Kružík, narozený 25. února 1984, onemocněl v patnácti letech vážnou duševní chorobou a přes velké problémy se svým zdravotním stavem se mu podařilo vyučit se v oboru ,,Květinářství a vazačství" na Středním odborném učilišti v Liběchově, a to díky podpoře ze strany jeho třídní učitelky a celého pedagogického sboru.

Před časem jsem měla možnost zúčastnit se tzv. komunitního plánování v našem městě. Určitě probíhá i u vás. Obvykle má za cíl projednat s různými skupinami lidí jejich problémy, najít řešení a hlavně je realizovat. Je zvláštní, že všechny problémy a úskalí, se kterými se musíme, dnes a denně, potýkat, dost často překrýval jeden hlavní. A to neinformovanost spoluobčanů. Vznesla jsem tehdy nápad na zveřejňování článků, které by informovaly místní občany o problémech hendikepovaných lidí, starších občanů, sociálních menšin v místních novinách. 

Z pozice provozovatele a šéfredaktorky magazínu se seznámím s ohromným množstvím lidí. Na jedné straně jsou ti, kteří potřebují pomoc a na straně druhé ti co chtějí pomáhat. Občanských sdružení, která se o to snaží je hodně, stejně jako lidí kolem nich, kteří se zapojují. Já dnes nechci psát o žádném známém sdružení. Chci psát o maminkách, které i když mají své děti a své starosti myslí na děti druhých. 

Můj život bych mohla rozdělit na dva mezníky. První mezník byl v mých 18-ti letech, kdy život PŘED byl s rozštěpem, s rovnátky, s nesouměrným obličejem a hlavně byl bez úsměvu. Život PO byl, a stále je, plný úsměvu, s opraveným obličejem a v normálu.