Mnoho lektorů přichází do jazykových škol pro děti s přesvědčením, že výuka dětí bude brnkačka a odpočinek. Jak však mnozí záhy zjišťují, tato domněnka se nachází daleko od pravdy. Důvodem je několik specifik, která s sebou kurzy pro děti nesou. Z nich pak vyplývá, co by ideálně měl splňovat lektor kurzu angličtiny pro děti, do kterého své dítě pošlete.
Jsem mámou 3 dětí, z čehož dvojčata mají mentální hendikep a musí navštěvovat speciální školu. Proto se mě bytostně dotýkalo dění kolem inkluze od paní ex-ministryně Kateřiny Valachové. Na toto téma jsem napsala několik článků, nejen sem na web, ale i do jiných maminkovských časopisů a udělala rozhovor do Blesku. Časem mediální zájem upadl, ale inkluze vešla v platnost a měla důsledky, které jsou, pro řadu malých speciálních a praktických škol, fatální.
,,Já do té školy nejdu. Nesnáším školu!" vzteká se vaše dítě každé ráno, sotva ho donutíte se nasnídat. I tohle je příklad každodenního chování až 45% dětí, které si školní povinnosti stále neosvojily. Boj se školní docházkou se ale může stát závažným psychickým problémem. Proto je potřeba řešit ho co nejdříve.
Každé dítě má obrovskou radost z toho, že dostane místo svačiny do školy peníze, aby si mohlo něco koupit. Je fajn, že svému dítěti tím uděláte radost a povedete ho k samostatnosti, ale děláte jednu velikou chybu. Myslíte si, že si váš potomek cestou do školy koupí nějaké to pečivo se sýrem a šunkou, doplněné nějakou zeleninou? Nejspíš ne. Většinou lačni po koblížkách, sušenkách, brambůrkách a jiných nezdravých pochutin, které by si měly dát pouze jako zpestření svačiny. Nejlépe však uděláte, když svému dítěti připravíte svačinu sami.
Pokud váš potomek pomalu ale jistě roste, určitě vám vyvstala otázka, zda ho přihlásit do školky. Zatímco mnohé země jsou v tomto ohledu velmi přísné, Česká republika stanovuje pouze povinnou školní docházku a té předškolní se žádný zákon netýká ani ji neupravuje. Pro řadu rodičů je však školka vzhledem k jejich zaměstnání nezbytná. Jsou však i tací, kteří pracují doma, a právě ti nejčastěji přemýšlí o tom, zda svého potomka do školky umístit a zda mu to bude ku prospěchu.
Po mém posledním článku jsem dost váhala zda psát něco dalšího. Vcelku obšírně jsem popsala problém inkluze z pohledu matky dvou dětí se speciálními potřebami. Celý článek si můžete přečíst zde: Inkluze: Ano či ne, z pohledu jedné matky... Tehdy mi přišlo, že k tomu nemám co dodat. Prošli jsme si kolečkem vyšetření, že na té škole děti opravdu zůstat mohou, zprávy jsme předali ve škole a považovali celou věc za vyřízenou. Včera jsem dostala ve škole papír k podpisu. V podstatě jsem znovu musela podepsat, že opravdu trvám na tom, aby mé děti s postižením zůstaly na škole pro tyto děti. Původně jsem chtěla vše podepsat hned, ale paní učitelka mi doporučila ať si to doma v klidu přečtu... Již plně chápu proč, byť to ona sama nejspíše tak nemyslela.
Mnozí z našich čtenářů vědí, že mám děti s hendikepem. Netajím se tím. Naše dvojčata mají těžkou formu ADHD, vývojovou dysfázii, autistické rysy, úzkostnou poruchu a hraniční lehkou mentální retardací. Ještě před rokem a půl jsem byla matka co chtěla integraci nebo inkluzi, ono je to podle mě úplně jedno jak tomu říkáte, a jinou možnost jsem si ani nepřipouštěla. Původně jsme měli přislíbeno rozdělení dvojčat do dvou tříd a zažádání o asistenty pro oba chlapce. Ani jsem si nepřipouštěla, že to mohlo být jinak. Až u zápisu, nejspíše začalo učitelkám a paní zástupkyni pro první stupeň docházet, že jsou naši kluci trochu moc. Přes všechny naše snahy nám kluky do první třídy na klasické základce nevzali. Resp. bylo nám důrazně doporučeno dát je do nějaké speciální školy. Po telefonátu od paní zástupkyně, kdy považovala za nutné mi sdělit, že ona by dala moje děti na internátní speciální školu, abych si odpočinula, jsem věděla, že je do takové školy, kde evidentně nemají zájem o děti, které jsou sice šikovné, ale nejsou tabulkové, nedám.
