U normálního porodu trvá vypuzení, kdy se dostává dítě pochvou na svět, většinou 20 až 30 minut. Tato fáze by neměla trvat o mnoho déle, protože při nutivých bolestech je dítě vystaveno tlaku. Ale stává se, že se porod v této poslední fázi protáhne. Může se to stát například tehdy, kdy žena už je vyčerpaná a nemůže správně tlačit anebo proto, že je omámena narkózou.

Upozorňujeme, že tento článek je napsán jednou z našich čtenářek a je velmi emotivní. Děkujeme jí za odvahu a sílu, kterou napsání tohoto příspěvku muselo stát. 

Těhotenství probíhalo lehce, všechna vyšetření ok, nic mě netrápilo. Jednoho dne přišly po osmé kontrakce. V devět praskla voda a jsem si zavolala sanitku. Povím Vám, že to bylo snad nejdelší čekání, i když v reálu to byla chvilka. O nějakém jiném typu porodu jsem ani neuvažovala. Jasnou volbou pro mě byl porod přirozený, v případě že lékař nazná, tak císař.

Když jsem na podzim v roce 2010 zjistila, že čekáme miminko, byla jsem nejšťastnější na světě, pár měsíců před tím jsme o miminko přišli na začátku těhotenství. Hrozně jsme se na něj těšili, prošla jsem různými testy a vše bylo vždy v pořádku, celé těhotenství jsem se cítila skvěle, radovala se z prvních pohybů a všeho nového, co k tomu patří. Pomalu jsme nakupovali výbavičku a všechny drobnůstky pro naše miminko :). Když jsme se dozvěděli, že to bude chlapeček, tak partner jen zářil a už se těšil, jak s ním bude hrát fotbal.

Mám dvě děti. Sedmiletou Natálku a 1.5letého Tomáška. Natálka se mi narodila v 27 letech.  Byla jsem mladá a zdravá a nic nenasvědčovalo komplikacím během porodu. Chodila jsem od druhého měsíce na pravidelné kontroly. Vážení, měření, odběry krve. Od pátého měsíce mi bývalo dost špatně od žaludku, ale nic, co bych nezvládla. Na malou jsem se moc těšila. Nakupovala jsme vybavení do pokojíčku a oblečení. Jedla jsem, na co jsme zrovna dostala chuť, a pomalu nabírala kila.

Dobrý den, nebudu psát o tom, jaký byl porod, a nebudu psát ani o té bolesti, která dává nový život, a ani o porodnici a přesto budu psát o tom všem. Jen můj úhel pohledu bude dost netradiční, protože těch tradičních se Vám jistě sejde mnoho a mnoho.

Elišku jsem poprvé zahlédla na třídních schůzkách pro první ročníky zemědělského učiliště. Bylo nám patnáct. Každá z nás si přála první den vypadat hezky. Na nohách zářily nové tenisky, trubkové džíny křičely do světa: „podívejte na nás, jsme z tůzu a táta za nás dal poslední bony, co měl ulité v šupleti!" Některé maminky na dnešní den dokonce povolily i namalovanou pusu a řasy. Některé. Ta moje ovšem ne.

O mem tehotenstvi v Nigerii a Libanonu jsem tu uz psala a tak bych nyni chtela zminit muj porod. Rodit jsem chtela odjet do Ceska, nejen protoze jsem chtela byt v prostredi ktere je me nejblizsi a kde by po jazykove strance v pripade problemu nemohla nastat zadna bariera, ale treba take kvuli tomu, ze jsem chtela byt se svymi rodici. Ale znate to, clovek mini, zivot zmeni.