Jede vláček motoráček, uvnitř sedí malý dráček.

Jezdí tam  a zase zpátky, hledá cestu do pohádky.

Kdy ji najde, to sám neví, tajný signál se mu zjeví.

Pořád čekat lehké není. Samou nudou zuby cení.

Stýská se mu, chtěl by domů. Velké slzy roní k tomu.

Vláček troubí – co se děje? Napětím se celý chvěje.

Bude tunel, černá díra. Tajné dveře otevírá.

Slunce zmizí nakrátko, už jsem doma, pohádko.

 

Káťa


Další články z kategorie

Říkanky

Poštovní schránka (Jiří Wolker)

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela.
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Reklama