Dnes slaví: Dana Zítra: Simona

Pavel KlempířJe tomu prakticky přesně rok, kdy mě přes Facebook kontaktoval Pavel Klempíř s prosbou o pomoc při propagaci jeho projektu Daruj Hračku. Doporučení dostal od holek z Andělů bez křídel, se kterými spolupracuji již nějaký ten pátek, tak nebylo co řešit. Slovo dalo slovo a my měli plán. Součástí tohoto plánu byl i rozhovor, při jehož chystání mi padla brada k zemi. Po zjištění, co vše má Pavel a jeho tým, za sebou, jsem ten rozhovor chtěla ještě víc.

Bohužel. Stejně dlouho dobu, co se známe, nám trvala i příprava rozhovoru. Přemýšlela jsem na kolik mám Pavla představit, před samotným rozhovorem. Něco o něm napsat přece musím, ale co, aby to neshodilo to co jsme dali dohromady. Napíši tedy toto. 

Pavel Klempíř - Manažer na vozíku, bez vozíku

Po sportovním úrazu páteře při házené se postavil zpět na nohy a rozhodl se pomoci těm, kteří to štěstí neměli a na nohou stát nemohou. On toto ale povýšil na úroveň, kdy tito lidé pomáhají dále a to těm nejmenším, dětem z dětských domovů a dalším lidem s postižením. Tím bych to završila. Ať Pavel sám představí sebe a jeho Manažery na vozíku...


 

Dobrý den,

Pavle, děkuji za Váš čas a ochotu k rozhovoru. Nebudeme otálet a pustíme se do otázek.


Daruj-hracku.czJste „obyčejný“ člověk co dělá neobyčejné projekty. Vedete Manažery na vozíku a zároveň organizujete akci Daruj hračku. Co vede dospělého chlapa, aby se věnoval něčemu takovému?

No, Míšo, tak to je tedy otázka na rozjezd jako hrom ! Odpověď možná bude jednoduší než jakékoliv filozofické a srdcervoucí úvahy a story a najdeme ji právě v termínu, která jste sama užila:„...dospělého chlapa...“. Vy už jste takového potkala? Já ne a jsem rád, protože to vždy dá prostor vymyslet nějakou klukovinu na jakékoliv úrovni a v jakémkoliv věku. To si ostatně myslím, že je to, co na nás máte rády, protože vy jste, dámy, tak nějak zaběhnutě vedeny k té odpovědnosti, že do jídla patří toto a tamto ne, aby to bylo jak má být a všem chutnalo a splnilo to očekávání. Chlap má hlad – dá tam na co má chuť a jeho očekávání to splní (pokud neskončí ve špitále) vždy, protože tím hlavním je se najíst a at mu to chutná. A obdobně je to v životě.

Ale ať alespoň něco malinko odpovím na otázku – mne od malička bavilo dávat dárky a dělat blízkým lidem radost a podílet se na té magii těch magických dní. Dlouhá léta jsem dělal Mikuláše a organizoval tak, že jsme jezdili v partě 1 Mikuláš, 2 okřídlení andělé a 4+-6 čertů – ale čertů – v kůžích, s viditelnými kusy holých a načerněných těl, bez masek, vše líčení – a jezdili jsme se 4-6 spřežím v kočáře a za sněhu i se saněmi.

A manažeři na vozíčku? Zde je jednoduchá odpověď: „sytý hladovému nevěří“.

 

Měl jste hodně vážný úraz, jak dlouho jste se dával do kupy? Jaký to mělo dopad na Vaši rodinu?

Pavel KlempířZ vojny, kde mi stal úraz na hřišti v Dukle, jsem šel „pojízdmo“ a ženatý. Já měl neobyčejné štěstí v diagnóze a v přístupu. Tam, kde se všichni ptali, jestli budou chodit, jsem se já ptal – kdy budu hrát. Tomu přisuzuji – samozřejmě, jak jsem psal, se štěstím v diagnóze – obrovský podíl. Mému tatínkovi se v době těhotenství maminky se mnou stal pracovní úraz páteře a byl rok zalitý v sádrovém lůžku. Dostal se z toho. 20 let na to jsem si to zažil i já. Podpora od našich veliká. Po třech letech jsem se vrátil na hřiště. v té nejnižší soutěži. Předtím jsem na sobě den co den makal..chodil po lesích, pak běhal..cvičil, posiloval (z nemocnice jsem šel při výšce 199 cm s váhou 77 kg)..zkoušel kličky.. v kroku..rychlejším kroku..atd..házel jsem šišky a tak.. v prvním zápase jsem dával 12 branek ze 24, jak jsem byl natěšený a nadržený a ten klub si mnul ruce, k jakému přišli zadarmo borci..a týden na to všem sklaplo, když jsem dal jeden gól – a to horko těžko. Ale je fakt, že jsem na to hřiště – po dvou trénincích s týmem přišel, po té sodě, co jsem si dával, připravený lépe než zbytek spoluhráčů, kteří trénovali normálně a bez úrazu. Vděčím jim ale, že mne vzali mezi sebe a já se mohl vrátit k tomu, co jsem vždy miloval a v čem viděl svoji budoucnost, jako profesionálního házenkáře. Dva roky na to už jsem byl zase v první lize, ale prostě ta moje ambice byla vyšší a tam zdravotní parametry chyběly, takže jsem se rozhodl to „šudlat“ v krajském přeboru a spíše se věnovat trénování dětí. Rodina – tam je to zásah vždy. Ta moje první se rozpadla, ale spíše ze vztahových důvodů.

 

Vy jste mi napsal při naší komunikaci krásnou větu: „Když to po nich chci, tak jim musím jít příkladem“ a na základě toho jste si udělal vysokou školu. Je více věcí ve kterých jdete příkladem?

No, ty školy byly vlastně dvě. Ve 37 letech FTVS UK v Praze – trenéřinu – sny se mají plnit – a toto byl můj sen a životní plán: hrát ligu – nároďák – cizina – vystudovat trenéřinu. Ten úraz to tak nějak zašmodrchal. A v 52 letech MBA na Central European Management Institutu, obor Marketing a management obchodu. Cíl – posunout Tango i Daruj hračku dál a blíže k lidem a ty pak blíže k umění být člověk člověku člověkem, to byla i má diplomka. Jak jste mne citovala, tak to je, jestli chci, aby ti moji kluci a holky na vozíku na sobě makali, posunuli se jako lidé a posunuli i Tango a Daruj hračku, no tak by prostě měl jít člověk příkladem, ale neptejte se, kolikrát jsem si, o půl čtvrté ráno, nadával, jestli jsem to náhodou s tím příkladem tentokrát „lehce nepřehnal“

Na druhé části otázky vidím, že si s tou sodou mi nedáte pokoj, s takovými otázkami. Myslím si, že mám více vlastností, v nichž bych příkladem určitě být neměl. V mnoha rovinách. Ale jednu nebo dvě bych si, neskromně a s divným pocitem, napsat dovolil. A tím je pracovitost v kombinaci s cílevědomostí, odvahou a snílkovstvím. Jedním dechem dodávám, že to je zároveň i nehodné následování a negativní.

 

Chápu, že toto všechno změní náhled na život a přinutí člověka přerovnat si priority. Manažeři na vozíku jsou takové Vaše dítě. Podle čeho jste si vybíral právě tyto lidi?

Víte, říká se, že si člověk zvykne i na šibenici – a ano je to pravda. Jen neví, co na ní bude dělat..tedy mimo visu.. A stejné to je s vozíkem, postelí..Zvyknete si, přijmete, naučíte se různé fyzické věci – ale na co si nejde zvyknout je prázdnota a co hlavně, to je, že chybí odpověď na otázku, jak budu žít, co budu dělat zítra, pozítří, za týden, měsíc, rok..jak budu žít. A to mne osobně oslovilo nejvíce, tento pocit prázdnoty a beznaděj před sebou.

Odtud je velmi blízko k sezení u TV – co jiného...k alkoholu a rezignaci..na všechno..na snahy....na péči o sebe..

Já začal trénovat děti. a protože v sobě člověk v sobě tu ambici stále má, je-li jsme po 2 letech, za ČR, na neoficiální MS do Švédska. Proč sebou brát na volná místa „papaláše“, kteří pro nás nikdy nic neudělali, když můžeme místa využít pro někoho, komu by to pomohlo – a navíc – já nechtěl mít v týmu jen vynikající házenkáře, já chtěl mít vynikající házenkáře a skvělé lidi, kteří si budou umět vážit toho, že jsou zdraví oni a že jsou zdraví i jejich soupeři a tak by to mělo zůstat i po zápase. Skóre je skóre, vyhrát chceme všichni, ale stále je to nic proti zdraví a životu. Přál jsem si je naučit, že tím co mají k dispozici, i když to zdánlivě není nic moc – jen hra a sport – mohou někomu pomoci, když se to správně uchopí. A tak jsme přemýšleli koho vzít s sebou, aby mu to bylo prospěšné. Zakázali jsme si uvažovat směrem „ty jsi chudáček postiženej, pojeď s námi do Švédska“. A hlavně – my nevěděli do čeho jdeme a spaní bylo v tělocvičně na podložkách a ve spacácích. Takže fyzický handicap padal. Na nevidomé kluci reagovali tím, že z toho nebudou nic mít, když nevidí..a vzešli z toho tedy sluchově postižení. Jenže věrni tomu, že to má být pomoc a ne „chudáčku pojeď“, jsme v říjnu oslovili Školu pro neslyšící v Praze Radlicích a stanovili pravidla, že na přelomu příštího června a července s námi pojede na naše náklady 10 neslyšících dětí, které za tu dobu prokážou největší pokrok v mluvení – tedy v tom hlavním pro neslyšícího člověka, aby mohl komunikovat ve společnosti. mají to obrovsky těžké – neslyší – a mluvení je napodobování toho, co slyším.. nešlo o to, kdo jak bude na konci mluvit – ale kdo se jak zlepší. Zlepšili se všichni. Naštěstí výběr nebyl na nás.

Jel s námi neslyšící pán, jako jejich doprovod a tlumočník do znakové řeči. Ve Švédsku jsem zajistil šéfa Švédské unie neslyšících..takže on znakovou řečí mluvil s naším neslyšícím..a ten nám to říkal. MJ. jsme v Göteborgu viděli jezdit autobus MHD řízený neslyšícím řidičem – a ten náš neslyšící pán mi tehdy řekl zásadní větu pro budoucnost:“ Pavle, být mi míň, tak se domů nevrátím, tam dostanu 10 korun příplatek za to, že jsem hluchej, kdežto tady bych si mohl pětikorunu vydělat jako člověk“. A bylo to!

Pavel a TangoProtože se hodí, aby měl trenér k ruce nějakého člověka k týmu – tak proč to řešit obvyklým způsobem nějakým tatínkem nebo maminkou některého z hráčů, využil jsem inspiraci ze Švédska, když by to mohlo znamenat pomoc a vytažení do života nějakého člověka s postižením. Zavolal jsem v Havlíčkově Brodě na neurologii, vysvětlil situaci, dostal tip na Petra – po tom, co mu nedala přednost tatrovka vyjíždějící ze stavby – a on jel na motorce, měl sešroubované 3 obratle v hrudní páteři a byl na vozíku. Nakráčel jsem za ním, našel ho nepříliš upraveného v nepříliš větrané místnosti a dost v letargii..řekl jsem, že trénuji 20 desetiletých kluků házenkářů a že on mi bude dělat manažera. „Co to je?“, ptá se. „Nevím, ale to vymyslíme, ozvu se,“ – rok 1993. Dojel jsem do Prahy do britské firmy, která k nám tehdy dovážela výpočetní techniku a oznámil, že se od nich nehnu, nedostanu-li 1 PC sestavu pro kluka na vozíku, kterého chci nakopnout do života – a že i díky němu budu mít tak dobrý tým, že jim to vrátíme v reklamě.. Po 6 hodinách vidím anglického ředitele s českou šéfkou marketingu, jak tlačí vozík – a na něm 3 komplet Pc sestavy – prý pro další, které určitě budeme mít.

Petr: za 3 měsíce z něj byl úplně nový člověk ! Upravený, vtipný, komunikativní, já jako trenér měl vše zařízeno na vysoké úrovni – to se bavíme o mladších žácích a já měl servis, jaký neměli dospělé týmy i v druhé nejvyšší soutěži - 3/4 roku na to jsme byli mistry ČR – a firmě se to v reklamě vrátilo – a ještě nás několik let podporovali.

Když jsem ten zázrak viděl, rozjel jsem se do Českého rozhlasu Hradec králové a tam nahlásil:“mám důležité sdělení národu, musím do vysílání.“ tak, jak to čtete – a samozřejmě jsem vysvětlil o co jde. opět štěstí – v hodinovém povídání by ve studiu pan Renčín, který už tehdy chtěl v Hradci Králové zařídit bezbariérovou dodávku, mikrobus, která by jezdila Hradcem dokolečka a umožnila lidem na vozíku a starším dostat se do města. Takže se to hodilo. Zhaslo světlo – strčili mne do studia – měl jsem 1,5 minuty na vysvětlení moderátorovi – a šli jsme do toho.

Po návratu domů jsem našel manželku sedící na zemi, opřenou o zeď, na čele mokrý hadr, vlevo telefon, vpravo štos popsaných papírů a věta: „Ty jsi holt vůl, vid..příště jim ještě naživo řekni, kde bydlíme..“ . Mo – řekl jsem telefon domů. A výsledek – co papír, to příběh a touha změnit život, začít žít. Všechny jsem je obvolal a výsledek: Pavel Klempíř + 22 dvanáctiletých házenkářů „loupežníků“ a 8 vozíčkářů po celé republice.

Tak jsem šel, tehdy jako výpravčí vlaků – a založil jsem firmu. Na sebe, na své jméno a za své peníze. Ať je prostě zastřeším. Již tehdy vznikaly nejrůznější nadace a fondy a již tehdy si získávaly nevalnou pověst. Chtěl jsem nést odpovědnost sám a nechtěl jsem se za cokoliv schovávat. A vymyslel projekty. Především jsem ale chtěl, abychom pracovali – a ukázali, že umíme pracovat, že nejdůležitější je šance – a inspirovali námi.

Je fakt, že při zakládání firmy mne nesmírně, podpásově a doslova drze zaskočily paní právnička a notářka neuvěřitelnou otázkou: „A jak se ta firma bude jmenovat?“. Zákeřnost ! Koho by to napadlo, že když jde člověk zakládat firmu, měl by mít rozmyšlený i název – padlo mi oko na vozík vedle sedícího kolegy, na kterém měl na zadním kole ten ozdobný disk s nápisem Tango – tedy tehdejší značkou invalidních vozíků.

Je fakt, že dámám vytrvale vysvětlujeme, že se nejmenujeme podle tance...a pánům pak, že ani s oněmi „kouzelnými třemi šňůrkami“ nemáme nic společného. 


Pokračování si můžete přečíst zde: Rozhovor s Pavlem Klempířem - Když Manažeři na vozíku dělají Ježíška II.

Problémy s těhotenstvím

Vyskytly se u vás problémy s otěhotněním? Nezoufejte! Odborníci na umělé oplodnění z centra asistované reprodukce Praha vám diskrétně pomohou!

Spodní prádlo Bellinda

Vyberte si kvalitní spodní prádlo a punčochové zboží od české značky Bellinda.cz

Říkanky

Eluška beruška

Eluška beruška má malého pupíčka, pupíčka lumpíčka má malinká Eliška:-)

Reklama

Dentální klinika Jana Stuchlíka

Nepodceňujte preventivní prohlídky zubů i Vašich nejmenších. Dentální klinika Jana Stuchlíka pro celou rodinu.

Nejenmaminkam na YouTube

Novinky z Nejenmaminkam.cz



Joomla Extensions powered by Joobi